PROZATÍMNÍ POZNÁMKY O SITUACI V PALESTINĚ A V ŠIRŠÍM OHLEDU
(sepsáno některými lidmi, kteří se scházejí a diskutují v rámci 'No War But The Class War')
V regionu poznamenaném střídavou válkou, sporadickým terorismem a neustálou represí je jedním z nejpříznačnějších rysů situace v Palestině a na okolních územích sled událostí, který vyústil v neutralizaci palestinského proletariátu. Hlavní milníky tohoto procesu jsou uvedeny následovně: události Černého září, kdy bylo roku 1970 jordánským státem v Ammánu zmasakrováno 30 tisíc Palestinců; kombinovaný útok libanonské a syrské armády na dělnické uprchlíky v táborech v Tel Al Zataru v Libanonu roku 1976; rozvinutí intifády ze spontánního povstání a generální stávky do nacionalistického boje (částečně jako důsledek vyhnání palestinských pracujících z jejich pracovních míst v Izraeli); další vývoj intifády al-Aksá v souladu s linií militarismu a islamismu; to vše v jedné řadě s pokračujícím útlakem státu Izrael. Společného díla - pokusu o rozdrcení palestinského proletariátu - se účastnily všechny mocnosti v oblasti a v dalším okruhu, od sionismu k islamismu, od arabského nacionalismu po arabské monarchie.
Vývoj kapitálu v této oblasti vyústil v neustávající vyvlastňování palestinských rolníků, ale neměl za následek jejich následnou integraci do ekonomiky. Ve skutečnosti je to právě opačně, palestinští pracující byli vyhozeni a nahrazeni přistěhovaleckými dělníky, takže čelí dvojnásobnému vypovězení. Zaprvé jako Arabové z Palestiny - a pak jako dělníci z kapitalistické výroby. Sociálně-politicky motivované ničení palestinské dělnické třídy je tedy výrazem všeobecného vývoje mezinárodní ekonomiky - tamní dělnická třída může být úplně neutralizována pouze v rámci odlivu kapitálu z palestinského území. Nejenže představuje politickou přítěž, je rovněž ekonomicky postradatelná.
Dovoz (ne-židovské) přistěhovalecké práce do Izraele v devadesátých letech, k němuž docházelo s cílem nahradit vzpurné palestinské dělníky, přinesl novou vrstvu do společnosti, která byla značně stratifikovaná beztak - již od svého zrodu. Izrael byl vědomým výtvorem sionistické menšiny německých Židů, kteří měli původ ve východní Evropě. Avšak už od raného počátku představovali většinu obyvatel arabští Židé z tak vzdálených oblastí jako Maroko a Jemen. Aniž by se přiblížilo ustavení homogenního židovského státu, zůstal Izrael etnicky rozdělen: s Evropany na vrcholku hierarchie, kteří jsou následováni arabskými Židy, ti zase izraelskými Araby a ti Palestinci dojíždějícími z okupovaných území. Nový imperativ dovozu levné práce a dovozu lidského materiálu pro izraelské občanství dodal této situaci na nové složitosti s tím, jak se pozvolna všichni přistěhovalci ('židovští` ruští ortodoxní křesťané, černí etiopští Židé a muslimští Arabové) pokoušejí najít své místo v rychle se měnící situaci. Přistěhovalečtí arabští dělníci se setkávají s tím, že jsou zatlačeni téměř na dno společnosti, jen kousek nad vyloučené Palestince. Tento nový význam přistěhovalecké práce a nové pokřivení stratifikace bílých občanů, černých občanů a ne-občanů vykazují podobnost s vývojem společnosti a trhu práce v Evropě.
Následně po sražení izraelského hospodářství v několika posledních letech jsme byli svědky posunu v politice. Jako když byl v lednu 2002 zakázán vstup novým dělníkům a úřady si vytyčily jako cíl vykázat jeden tisíc přistěhovaleckých dělníků každý měsíc. Izraelský stát se tedy pokouší omezit dopady hospodářské krize prostřednictvím kombinovaných etnicko-sociálních čistek s cílem posílit národní a sociální jednotu.
Historie potlačení palestinského proletariátu v Palestině a okolí je zároveň historií rozvinutí boje proti izraelské okupaci z takového typu, v němž byly nejvýznačnějšími rysy internacionalistická třídní perspektiva a třídní boj, v takový typ, jehož příznačná perspektiva se přiklání k militantnímu islamismu. Tento vývoj je přiživován pravicovými militaristickými živly uvnitř izraelské společnosti a státu, jak se to ukázalo při takových událostech jako pašování zbraní islamistickým skupinám a při nedávném rozbití sil palestinských autonomních úřadů. Strategii izraelského státu nelze redukovat na pouhou vůli nebo na pouhé jednoduché vysvětlení. Svou roli tu hrají všechny hospodářské, politické a ideologické faktory. Důležitými prioritami je ovšem obrana území, národní jednota uvnitř izraelské společnosti a podpora od západních mocností (zejména od USA).
Boj v Palestině, který by byl orientovaný na třídní perspektivu, by měl možnost rozbít národní jednotu a místo toho sjednotit proletáře napříč hranicemi. Takový boj představuje hrozbu jako izraelské územní integritě, tak i národní jednotě.
Velmi odlišným způsobem představovaly vážné riziko pro vládnoucí izraelské zájmy staré cíle sekulárního demokratického státu na celém území Palestiny, jak je vyhlásila OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Příklon OOP k takové vizi podkopal podporu Izraeli na Západě - a bylo tak odhaleno, co Izrael představuje: despotický stát apartheidu spíše než malý vysídlený kousek evropské sociální demokracie, za nějž je často vydáván. Odpovědí Izraele bylo pokaždé označení OOP za teroristy, v zásadě pomocí tvrzení, že OOP nemyslí vážně, co říká. Jenže taková strategie je poněkud vetchá, obzvláště projeví-li se rivalita mezi USA a evropskými mocnostmi. Poté nám dává smysl to, že izraelský stát podněcuje Hamás. Jaký nepřítel by byl lepší než vražedné, antisemitské, protizápadní hnutí, jakým je politický islám? Islamismus pak hraje pro izraelský stát stejnou úlohu jako sionismus a americký imperialismus pro muslimské státy. Odtud tedy ona Svatá aliance islamismu a sionismu, kdy každý polarizuje vlastní a nepřátelskou společnost, což ústí v nad-národní konflikt židovského/křesťanského/západního proti islámskému/arabskému.
Porážka palestinského proletariátu tudíž postupuje po třech osách. Zaprvé jako fyzické ničení jeho nejpokrokovějších prvků po desítkách tisíc, zadruhé jako sociální likvidace proletariátu jakožto námezdní práce uvnitř zóny bývalé Palestiny a zatřetí skrze hegemonii nejprve nacionalistické a pak islamistické ideologie. Taková je stávající situace, ale nelze vyloučit opětné oživení. Tou nejbližší nadějí je palestinská diaspora; včetně navýsost mezinárodní dělnické třídy roztroušené po Blízkém Východě a dál. Možnost, že budou vyloučení proletáři znovu začleněni do námezdní práce, je i uvnitř samotného palestinského regionu, což skýtá předpoklady pro opětovný rozvoj hnutí na proletářské základně spolu s tím, jak pracující zase objeví svou sílu a své zájmy a znovu soustředí sociální hnutí kolem sebe samých.
Pohřbení třídního boje uvnitř palestinské i izraelské společnosti pomocí široce rozrůzněných nacionalismů znamená, že perspektiva 'No War But the Class War` (Žádnou válku kromě třídní války) na nezávislou třídní akci, která by konflikt podlomila, se za současné situace jeví jako málo relevantní. Prozatím se jako jediná možná válka jeví válka národní.
Absence proletariátu jednajícího podle svých vlastních zájmů přesto neznamená, že nemůže dojít k ničemu pozitivnímu. Odmítnutí malé, ale významné menšiny izraelských vojáků a záložníků podílet se na nedávné okupaci je důležitou trhlinou v izraelské národní jednotě. V tomto kontextu je zřejmé, že sebevražedné bombové útoky, které mohou jenom podepřít národní jednotu Izraele a utlumit mezinárodní opozici k izraelské agresi, jsou stejně kontrarevoluční jako nelidské. Další vývoj představuje zákrok mezinárodních pozorovatelů z mnoha západních zemí a s mnoha politickými stanovisky, kteří se sami postavili mezi izraelskou armádu a její cíle, což je osobní akt lidské solidarity.
Nedávný ekonomický a politický vývoj na palestinských územích nese důležité podobné znaky s Afghánistánem a rozvoj politického islámu v obou teritoriích je jeho výrazem, nikoliv příčinou. Zpomalení v globální akumulaci kapitálu a jeho urychlená koncentrace ve starých kapitalistických hospodářských centrech znamená, že se z těchto problematických pomezních oblastí stahuje produktivní kapitál. Ve světě, kde se ztěží seženou produktivní a ziskové investice, je méně náhodných míst na postavení nových multimiliardových dolarových továren na mikročipy - a zničení produktivního kapitálu, který tam již existoval, může navíc v některých případech představovat normální tržní soutěž prováděnou jinými prostředky.
Trvající rozvoj produktivity práce znamená, že nejproduktivnější, ziskové kapitály jsou ty největší a nejmodernější - a nejdražší. Kapitalistická ekonomika, ať již místní, národní, regionální nebo globální, je charakterizována cykly růstu a recese, konjunktury a bankrotu, která trvají krátce v případě jednoho odvětví a dlouho v cyklu akumulace na globální úrovni. Během období poklesu, v němž se momentálně nacházíme, se ekonomika nehledě na pokračující akumulaci kapitálu zbavuje nepotřebných kapacit a vypovídá nepotřebné dělníky. Takže jsme v několika posledních letech byli svědky toho, jak se kalifornské Silicon Valley stalo z předpokládaného nového hospodářského zázraku dějištěm hromadných ztroskotání. Vedle toho jsme viděli dramatické snížení kapacit pro výrobu aut a masové přebytky v leteckém průmyslu.
Jak nejmodernější průmysl USA a Evropy pociťuje tíseň, ekonomiky v místech, jako jsou Afghánistán a palestinská území, nemají naději na přilákání toho druhu investic, který je potřeba na vybudování moderní ekonomiky. V této situaci představuje politický islám, se svým důrazem na obchod a rentu spíše než na výrobu, 'realistickou` alternativu. Realistickou v tom smyslu, že politický islám představuje pochopení toho, že tyto společnosti nemohou hospodářsky zpochybnit nadvládu globálních kapitalistických velmocí. Jestliže v dobách Mohamedových reprezentoval obchodní kapitál vrcholky hospodářství a dominoval výrobě, pak je to v moderním světě výroba, která dominuje obchodu. Politický islám tedy znamená nedostatečnou vyhlídku jak na rozvoj uvnitř kapitalistické globální společnosti, tak na jakékoliv osvobození se z ní.
Jestliže se v padesátých letech mohl socialismus na Blízkém východě stavět buď za osvobození dělnické třídy, nebo (a to častěji) za jeho opak, za národní rozvoj prostřednictvím státem řízeného hospodářství, byly obě tyto tendence provázány s realitou růstu kapitálu. V moderní době je ústup jak dělnické třídy, tak ústup plánů na nacionalistický kapitalistický rozvoj vyjádřením zmenšování kapitálu. Islamismus zaplňuje uvolněné místo, ovšem nedokáže závazek splnit, protože jakýkoliv pozitivní vývoj je zablokován.
Právě tak, jako jsou USA a Evropa jádrem světových problémů (protože jsou jádrem akumulace kapitálu), představují zároveň důležité místo pro jakési potenciální řešení.
Teroristické útoky, jakým byl ten na Dvojčata, mohou do určité míry ekonomiku narušit (ve skutečnosti ne příliš), cílem je však transformace, která jde za rámec současné společnosti. Boj proti kapitálu a postavení tohoto boje se zdá být zřetelnějším v chudších zemích a ozbrojená povstání jsou samozřejmostí. Avšak pokud má boj, který promění globální společnost, se vší pravděpodobností začít v nerozvinutých zemích (nebo už začal), může uspět pouze tehdy, pokud konečně nalezne odezvu a přežene se přes ty nejrozvinutější země.
Nemá smysl popírat, že poslední desetiletí byla svědkem relativní porážky proletariátu v Evropě a USA. Na pořadu dne jsou hromadné přebytky a uzavírání celých průmyslových odvětví spolu s ideologickým útokem na všechny formy kolektivismu. Pokud v posledních pár letech došlo k mírnému oživení bojů pracujících souběžně s rozvojem radikálních sociálně-politických hnutí, lze se na obojí dívat jako na vyjádření přeskupení proletariátu v reakci na kapitalistickou restrukturalizaci. Jenže toto přeskupení je slabé a plné protikladů. Stávající situace neposkytuje přílišnou naději na rozřešení palestinské situace ani uvnitř regionu, ani mimo něj - a ani rozřešení v rámci kapitalistické společnosti, ani mimo ní. Lidská odezva jak Izraelců, kteří odmítají bojovat, tak delegací mezinárodní solidarity, protiválečných demonstrací a podpory přistěhovalcům poukazují za hranice tohoto světa podřízeného kapitálu. Bude zapotřebí znovuustavit proletariát jakožto třídu, která se v boji stává vědomou sebe samé, a posunout společnost nenávratně směrem k pospolitému lidstvu, v němž jsou všechny státy a všechny národy jen vyhasínajícími vzpomínkami.
Czech translation of 'Preliminary notes on the situation in Palestine and further abroad'. Taken from the No War But The Class War website.
Comments